Na Antonína Puchmajera.

Co je život? Krátký sen. Jako snové

Utíkají mžiknutím naši dnové,

Jako voda rozkoše sladké plynou,

Žalosti hynou.

Mocnář řídě národy vzlatě sedí,

Nabohaté krajiny míle hledí,

Hrdé město, zahrada, jak jen kyne,

Zeskal se vine.

Okem káže; poklady země nesou;

Oko mračí; ksmrti se světy třesou;

Jasní pohled; otrocy vzhůru skáčí,

Radostí pláčí.

Jemu černá mračna se vyjasňují,

Podšlepějí květiny vyskakují,

Štěstí kvete, milého Boha slaví

Růžové zdraví.

Lichotivá láska se naněj směje,

Proněj jaro rozkošnou vůni leje,

Hory zlato, cyzyna jídla strojí,

Rozkoš ho kojí.

Nahý žebrák vprachu se jak červ plazý,

Předním ráje, růže se jarní kazý;

Kam se vrhne, bída ho následuje,

Pouta mu kuje.

Hladem pláče rukama knebi lomě;

Sepsy leží nemaje místa vdomě,

Jedovatá zymnice oudy zžírá,

Srdce mu svírá.

Hořem vzdychá. Neslyšíť bloude tebe

Ani zatvrzelý lid, ani nebe

Milostivé, krvavé slzy cedíš,

Na nebe hledíš.

Pomoc přicházý; smrt se sladká blíží,

Staví krev, a navěky oči klíží:

Teď se prošlý předtebe život staví,

Bezmraku praví:

„Co se třeseš? Jako sen prchli dnové

Bolestného života; zato nové

Vykvetají radosti; vždyť se králi

Radosti zdály.

Kam se zlato, rozkoše, hudby děly?

Horem, horem mžiknutím odletěly;

Jako pláč mně, radost mu odplynula,

Jak sním smrt hnula.

Vkříži mysli ztuž! nic se neděs hoře!

Byť se jako bouřícý natě moře

Vyhrnulo, potřelo mrakem čelo,

Projelo tělo.

Než se nadáš, mraky se jak blesk stratí;

Slunce vyjdouc rozkošné kraje zlatí,

Přešlá bouře radosti vinouc zsebe

Vyjasní tebe.