NA AVENTINU

Ne k pinii té! Vždyť by mohla oplést

kořeny svými útlé údy sochy

a polámat je. Tamo na prostranství,

kde světlo slunce po celý den leží,

tam pohřbíme ji, luznou sochu řeckou,

ten sličný mramor, jemuž nebezpečným

se stalo pobývání na té zemi...

Tož pomoz pánu, starče Filomele,

však víš, proč právě tebe jsem si zvolil

za pomocníka pohřbu této sochy.

My rostli spolu, viď, že pamatuješ,

a viď, žes přítelem se vždycky cítil

i mým i domu mého, jako já ti

byl bratrem vždy a nikdy tvrdým pánem.

Teď v šedinách jsme. Oba osamělí,

třebaže dětmi požehnán náš život.

Však děti moje jako tvoje vymkly

se z naší ruky. Jenom úsměv mají

pro naše řeči, názory a zvyky.

A, Filomele, buďme ještě rádi,

že tolik mají... Jiné – snad jsi slyšel,

že proklínají svoje roditele,

že odříkají se jich, z domů ujdou,

kde zrodili se, jako z místa hrůzy

a nepřátelství... Nový bůh tak káže,

bůh, který zapudil ty naše bohy,

jež zdědili my s úctou od svých otců.

Bůh káže jim a oni poslouchají...

Ach, Filomele, světa nezměníme

a zvrátit kroky časů nedovedem...

Zde, starče, zastav. Zde je pěkné místo.

A poslechni mě. Tenhle bílý mramor

je práce řecká, božstvo představuje.

Ubité božstvo. Sulla prý je přivez

z Hellady kdysi. Stálo v našem domě

na čestném místě. Teď je dáme zemi,

neb nevím, kterak děti mé ctít budou

mou památku a všecko, co jsem ctíval,

až zavru oči... Viděl já už často,

že taký mramor jako z pomsty bývá

nad čerstvým hrobem otce dětmi rozbit.

A viděl jsem, jak luza sebrala se,

od domu k domu táhla s hněvným řevem,

v příbytky vtrhla, bohy domácnosti

svalila, bila, a pán domu nesměl

pohnouti prstem, aby neuvalil

na život svůj a dům svůj větší strasti.

A všecko to prý činí v službě božstva,

nového božstva, jež prý přísahalo,

že zničí staré bohy naší vlasti...

Bůh Židů jakýs, tuze rozlícený,

v Řím vešel s nepřátelstvím v svojí duši

a rozpaluje svoje vyznavače

k barbarským činům. Řím náš sešel, starče.

Tož zakopejme bílý drahý mramor

na tomto místě, neb mu žíti nelze

na světle slunce... Snad jej v jiných časech,

až tyhle bludy zlé a nesmyslné

se rozptýlí a zmizí, až krev lidí

se utiší – snad vyhrabou jej z hrobu

a vznesou znovu k slávě jeho krásy.

Těch dnů my už se nedožijem, starče.

Už oba slyšíme, jak nůžky břitké

Atropos k přestřihnutí rozevírá.

Ty, Filomele, nezradíš to místo,

kdyby snad mě smrt dříve odvolala.

Byl jsem ti bratrem... z živých mám jen tebe...

a z mrtvých tuto... Motyku mi podej,

sám vykopám jí místo k odpočinku.

To stáří nahrne tak vodu v oči...

– kde je ten nástroj? Ah tak, neviděl jsem.

Ba, stáří a ty všecky plody jeho,

že člověk vidí jenom to, co bylo

a ne víc, co je. A my pohřbíváme

svět celý s tímto čistým bílým božstvem...