NA BĚLOHORSKÉ PLÁNI.

V dál táhne se jak lebka obrovitá,

na které všecky vichry slaví sjezdy;

tam břevnovského kláštera zeď kmitá

a v dálce chmurný letohrádek Hvězdy.

Vždy smutno zde; tu nezatiká ptáče,

jen vítr zatočí se žalným kvilem;

a sem tam v nízkých keřích smutně pláče,

než usne v starých zdech neb v lomu bílém.

I v parném létě vše tu mrtvé, němé,

stín chládku nedá lesa na pokraji,

a řídkou trávou, kterou plaše jdeme,

vzpomínky dávných dějů přelétají.

Však nejsmutněji zde jest v listopadu,

kdy přelétavé mhy zde hrady staví,

i kámen slzí v podzimkovém chladu

a kročej poutníka se nezastaví.

Za mračny vran kdy havranů se stáda

sem přiženou a svět se v stíny halí,

a měsíc, umrlec, se dívá v lada

a za ním černá Noc se tiše valí.

Ó, prchej, poutníku zde opozdilý!

Vím, krokem každičkým že zdá se tobě,

zem otvírá se, hnát z ní čouhá bílý

a lebky okraj neb čelisti obě.

A v dálce z hrobů zvedají se ruce

a větrem divoce kdos jimi lomí,

a slyšíš krok v dál ženoucí se prudce

a pod zemí cos, vzdálené jak hromy.

A přes kláštera Břevnovského hradbu

sem mrtví dívají se v hřbitov větší,

kde celý národ losu děsnou klatbu

si odpykal, než dokrvácel v křeči.

Ten hovor mrtvých pouze vichr stihne,

jak fantasma se hatí, vře a choulí,

a freskou tou se celý národ mihne

jak věčný galejník na noze s koulí.