Na besedě.

Se svahu hory v údol do olšoví

přišel jsem stezkou lesní ke mlýnu;

vesele klapal – horskou bystřinu

přepínal můstek se zábradlím nový.

A na lavičku, nejhustší kde křoví,

jsem sednul po bok starci do stínu,

a za chviličku jako příze lnu,

plynula slova kmetu pantátovi:

„O dávno jinak bývalo to tady;

vždy jaro, teplo, stromy samý květ,

ta střecha v lesku jak by byla zlatá!“...

„„Mně tehdy bylo právě šestnáct let!““

babička kmetu v řeči přispět chvátá,

a olše šumí: „V mládí jaro všady!“