Na Bílé Hoře.*)

Stůj! – Či volala krev padlých? Klam to! Ticho všude.

Jen oblak černý po nebi se valí,

jen nebes tvář se v černý rubáš halí;

je mrtvo, – děsno, – to snad bouře bude.

Stůj! – Neodvracuj oka v jinou stranu.

Pohlédni sem, zde velká rakev leží,

a mrtvé její bdící zloba střeží – –

slyš, nezvoní na Vyšehradě hranu? – –

Stůj! volám po třetí, ať meč svůj nevytasím!

Nehroz se kostí – dávnoť zpráchnivěly.

Ó postůj zde, hlas boží tobě velí – –

já krví otců žízeň ňader hasím.

Ó velký bože! jak ta rána pálí.

Již dvě stě let, a krev z ní dosud kypí,

ba dosud cítím jedovaté šípy,

které mi srdce na dno probodaly.

Nevím, mám modlit se u hrobky otců padlých,

aneb snad kletbou proraziti nebe?

Mám proklíti snad pídikráli tebe,

či žehnati památce reků svadlých? –

Mám jásati, že českou šlechtu hrdou

zde pochovali v temno věčných hrobů;

či kletbu provolat na jejich mdlobu,

že zlomit dali českou lebku tvrdou?

Mám zoufati? – – Ne, nikdy, raděj zhynu!

Že u Lipan nám kalich pochovali,

na Bílé Hoře z pěstí meč vyrvali,

toť kletba sic – však volající k činu.

Kalich a meč! Dva znaky české slávy,

dva blesky jasné na obzoru světa:

Vás zastřela rubášem bouře kletá,

že skloniti jsme musili své hlavy.

Ó krvi rudá, zpráchnivělé kosti,

vy hlavy šedé českých bohatýrů!

Vím, že jste padli v boji pro svou víru,

že podlehli jste cizou nepravostí. –

Vidím na špalku ležet lebky šedé,

vidím, jak lámou kolem Vaše těla,

vidím, jak koule v leb Vám zafičela,

vidím sirotků, matek líce bledé.

Vidím, jak – věrni svaté otcův víře

na hranici jste loučili se s Čechy;

zřím slzí proudy, slyším žalné vzdechy –

an Vaše jmena bijou na pranýře...

A zuby skřípaje teď pojímám tu muku,

jakou jste těžké hříchy svoje smyli:

Odpusť Vám Bůh, čím jste se provinili,

syn ku smíření dávno podal ruku. – –

Ten mrak, co černá se jak klenba pekla

nad temenem tvým svatá Horo Bílá,

ten z útrob svých ohnivý blesk vysýlá,

a blesku toho zrádná zmyj se lekla.

Až z mračen těch sršeti budou hromy,

až Horo hruď tvou šedivou rozrazí:

pak z hrobu vstanou padlí bratří drazí,

a pouta bídy rozšlapou a zlomí.

Však dosud nevzplanul den z mrtvýchvstání!

Jak bojovník, jenž štván a honěn světem

spočine umdlen po zápase kletém,

nadarmo žebraje o smilování:

Tak dřímá národ můj s ranami v lebce!

A krahuj dravý krouží v mračen říši,

a když se raněný ve spánek stiší,

přilétá k němu a krev jeho chlepce.

Však jedem šípu, jenž měl reka skláti,

se krvelačný dravec sám otráví: –

žel národe u hrobu české slávy,

však přijde den, kdy slunce počne pláti!