NA BÍLÉ HOŘE V NOCI K 9. LISTOPADU 1620

Noc byla tichá. Nebe zatažené,

jen místy bílé hvězdy hořely.

Na zemi lehkým mrazem poprášené

v své zmrzlé krvi zbiti leželi.

Vzdech... sopot... časem přitlumené steny...

A zase ticho... v daleku vyl pes...

Nějaké vsi jsou vzadu zapáleny,

plam zmítá se a dým jde do nebes...

V táboře vítězů též ohně planou,

zář jejich tančí stanům po plátně,

kdož nějakou byl v boji stižen ranou,

zde vyhřívá se. Druzí udatně

z korbelů pijí, v kostky hrají, pějí

chraplavě domoviny svojí zpěv...

Jak černé stíny stráže přecházejí.

Ve vzduchu vlá a šumí korouhev.

A oficéři říšské soldatesky

ve stanech připíjejí císaři:

začátek dneska vydařil se hezky,

ať se i konec jemu vydaří.

I oficéři bavorského voje

ve stanech pijí: byla pohoda,

buď Bohu sláva! Chrání věrné svoje

a kacířům své ruky nepodá...

A v Hvězdě připíjejí Ferdinandu

Max bavorský a Buquoy generál:

Bůh dechl, rozbil kacířskou tu bandu,

meč jeho nesem – nuže zítra dál!

Noc míjí... Po kolena vykasaná

po stuhlé krvi v pevné odvaze

Smrt chystá se jít s prvním svitem rána

pro nejbližší svůj tribut ku Praze...