NA BÍLÉ HOŘE.

Na té Bílé hoře

smutné okolí,

až z divného hoře

srdce zabolí.

Od té hory Bílé

chladný táhne van

přes daleké míle

do všech českých stran.

Že kdys na té hoře

dupla kopyta,

dosud po oboře

půda rozryta.

Dupala tam v čela

tvrdá podkova,

aby zapomněla

duše domova.

Dupala tam těla

jako mrtvý brak,

aby země celá

vyplakala zrak.

Tatíkové, mámy

aby pro děti

vytrhali sami

všecko z paměti.

Z černé hlíny vane

horké krve dech –

na své srdce zdrané

vlož ji, kdo jsi Čech.

Ve hrudi když není,

ať je na hrudi,

krev snad chladnou zpění,

pamět probudí...