Na bílém listu.

Stín zeleného loubí vlaje

mi po bělostném listu,

s nímž lehký vánek sobě hraje

pln svistu.

Ó neulétej, blánko bílá,

služ obrazu mé básně,

jenž v duši mé se rozestýlá

tak krásně!

Či nevěříš v mé horování

a k pohrdání jest ti,

co básník blouzní, v sladkém zdání,

že věstí?

Ne, neunikneš mému slovu,

jež v úběl tvůj se vpíše!

Já přitlačím tě tíhou kovu –

lež tiše!

List přidržela ploška šerá,

sfinx malá na ní sedí;

toť pouhá modní hračka, která

nic nedí.

A volně přes ni zrak můj těká

za snů mých blahou trestí

i bájí sobě do daleka

ráj štěstí.

Však přec, kdy péro k bílé stránce

se toužně, chvěle spouští,

sfinx trůní na mé prázdné blánce

jak v poušti.

Již tuším za tou plání slunnou

cíl rajský, světy nové!

Kol sfingy se jak stíny sunou

mí snové.

I táhnou po bezcestné dráze

mých veršů karavany

a mní, že vztyčí na oaze

své stany!

I táhnou s velbloudy a stády

a slunce žár je trýzní.

Jak oddechly by v chladu rády!

Jak žízní!

I táhnou dále s modlitbami –

a síla již tak malá!

Zda jejich naděje jsou klamy,

ví Allah!

Háj palem! Vyslyšel jich Allah!

Cíl blízko jim se věstí!

Či fata morgana to lhala

ráj štěstí?

Již temno padá olověné

v poušť vyprahlou a tesknou,

a z temna hyen oči sklenné

se lesknou.

Jen sen v tom černém čarokruhu

kol poletuje v blízku,

a tvrdě druh si lehá k druhu

v žár písku.

A sen jim ráje odestírá,

nechť kolem poušť je holá!

Však bdí tu sfinx a na mne zírá,

mě volá!

Hlas její hrozný z duchů říše,

z tmy věčnosti a smrti

svou hádankou, již v prázdno dýše,

mě drtí.

„Nuž, hádej tedy, červe nuzný,

zda dojdou k svému ráji?

Či vytoužený ráj ten luzný

jest bájí?

Zdaž souzeno jim dotáhnouti

k jich palmám, zdrojům, chrámům?

Či náhle pohřbí v půli pouti

je Samum?

A chová země lidstvo hodné

těch rájů, jichž si hledá?

Však jestli um tvůj neuhodne,

pak běda!“

A slovo sfingy v ticho válo

tak truchlozvukým dechem,

že zoufalou se sudbou zdálo

a vzdechem.

Jak, malá sfingo! stesky svými

chceš tak mi léčky klásti?

Ne, nesmíš moje sladké rýmy

mně másti!

Ne, ne, tvá lesť mě neošálí,

mé zraky světlo vidí:

Já věřím v štěstí, v ideály –

i v lidi!

Ó vstanou chodci za červánků

a cíl svůj najdou ráno,

jak rukou mou v tu bílou blánku

zde psáno!

Mé písně neruš otázkami,

jež v hloubi srdce zebou!

Tvé matné záhady jsou klamy –

pryč s tebou!

I zvednu sfingu. Vanot chvělý

mou blánkou zašelestí –

a na větru se houpá smělý

sen štěstí!