NA BLEDU.

Spí jezero v příkrých hor stínu,

jimž na skráně sněhu třpyt leh’,

jak zelený drahokam v klínu

by starců sbor kouzelný střeh’.

A kraj kol pln světla a vůně,

leč z hlubiny šepce to, stůně,

jak z vlnek té zelené tůně

by dral se to stlumený vzdech.

Ó, zdá se mi, vlnek těch šumy

že chápe můj rozchvělý cit!

tak potichu vzdychati umí

jen slávský, ztrýzněný lid;

ne šumy to vlnivé změti,

to lidu vzdech hlubý tu letí,

vzdech matce urvaných dětí,

vzdech syna, jenž pro matku zryt.

A vzdech ten – hlas jediný vzdoru –

tak bázlivý, plachý, tak tich,

jak nechtěl by z prsou jít svoru,

jak umřel by nejraděj’ v nich,

by žádný jej nezaslech’, prudce

se nevysmál bolu a muce,

té prázdné, vztažené ruce,

již o dárek žebrák byl zdvih’.

Ó, kletbo jařma a smutku,

jak do hor a jezera krás

se mísíte, svádíte půtku

s jich půvabem okolo nás!

Leč slyš teď – sluch do ticha vbodni!

Zvon zavzněl... Jde z pláně to vodní?

Je zvon to kdes ukrytý pod ní?

Jsou hrana to, poplašný ráz?

Jak košíček zeleni svěží

by plynul a ku břehu táh’,

hle, ostrůvek v jezeru leží,

a kostel ční v korun zde tmách;

před Madonny svatými rysy

tam zvonek ten tajemný visí,

neb uzří, kdo zvuk jeho křísí,

co přeje si v touze a snách.

Ó, sním teď, a oko se rosí,

co zvon zní přes jezera pláň,

že, jak jej teď rozhoupal kdosi,

ret chví se mu: „Lide můj, vstaň,

ty šlapaný, dusený, zdraný,

tvé slyšet si nepřeju hrany,

že živ jsi, zvuč na všecky strany,

v pěst zatni tu žebráka dlaň!“

„Svou o skálu opři si nohu,

o skálu, již tolik máš rád,

ty císaři dáváš i Bohu,

co tvého, též nedej si brát;

ne v mdlobách a pod těžkým želem,

chci s hrdým tě spatřiti čelem,

žár plamenů v oku tvém smělém

i v boji i ve slávě stát!“

Zvon dozněl... Leč od vlny k vlně

hlas nese dál vzduchový vír;

zda modlitbu zachytí plně

sbor andělů do zlatých lyr?

Vše stichlo, a po vodní plání

jak tajemství neslyšných přání

se svatvečer soumrakem sklání

a pokoj a oddech a mír...