NA BODAMU.

Do široka rozlit jako moře

včera uvítal mě v kráse svěží

s večerními šperky na pobřeží

starý Bodam, v dálce nachem hoře.

Ale dnes jen mlha po prostoře,

rozeznáváš stíny břehu stěží

a cos jako popel mutně leží

na vodách, jež přída lodi oře.

Toť jak popel rozmetaný věru,

co tu šedě splývá po jezeru

a vod kalí smaragdový klín,

ve vzduchu i kolem popel samý –

a jím kráčí ke mně nad vodami

velký, slavný, tajeplný stín.

Čerstvý větřík zavlál mlžnou hluší –

tvé již, Helvetie, cítím dechy,

píseň volnosti v mé vnitřní slechy

zahrála, mé srdce prudčej’ buší.

Vím, že leccos skvělý obraz ruší,

jenž kdys mládce toužné budil vzdechy,

ale přec, když myslí letím v Čechy,

závist ponurou mi táhne duší.

Zde tří velkých plemen zlomky malé

pod volnosti jasným praporem

našly svazek shody dokonalé.

Zatím co tam u nás plémě dvojí

odvěkým se sápe rozporem

a jen záštím všechny mysli kojí.

Národe, jenž od Visly až k Rýnu

rozestřel jsi svoje čety valné,

od Alp těchto k půlnoci až dalné,

kde hrob Slávů zavát v baltskou dýnu,

kterýž halíš skráň svou do vavřínu,

drtě soky do bezmoci žalné,

postrach světa, v moci triumfalné

v césarském se třpytě hermelínu,

jehož smělý sen již hrdě vzletá

k budoucnu, kdy prestol všeho světa

vítězný tvůj meč ti podmaní –;

jsi-li šťastnější než částka tvoje,

jež tu prosta moci, lesku, boje

volna žije v alpském ústraní?

Zvolna řídnou mlhy nad jezerem,

zřetelněji břehů zjev se střídá,

chvilkou zahrá jako třpytná slída

hřeben vlny slunka pod úderem.

Dychtivě mé oko bádá směrem,

kam se nyní točí lodi přída,

a cos jako strmá pyramida

probírá se temněj’ mlhy šerem.

Jasno rázem. Jako v žárném svitu

obrovité za ním hranice

mocný dóm se zžíhá do blankytu.

K němu ruka cestujících míří

a druh druhu věstí: „Kostnice“,

ale mně co duší při tom víří?!