NA BOJIŠTI U SADOVÉ.

Kraj v čistém ránu v šír i dáli leží.

Jak koberce se strou těch polí lány,

cest alejemi místy zprotínány,

a vsi v nich stojí se stožáry věží.

Po stříbře žit a v pšenic zlatě matném

se větřík válí: tu je rozhaluje,

krev máků, modro chrp hned ukazuje

a hned je skryje v žertování chvatném.

Už pruhy řípy žárem zamodraly

i vzduchem chví se žhaví, dlouzí hadi,

neb slunce stoupá. Větřík mírně chladí.

A vztekle chřestí cvrčci vytrvalí.

S temene chlumu zří les v kraje tyto

a šumě listím cosi vypovídá.

Věž s vyhlídkou tu, dědouš invalida

u vchodu kouří hledě v neurčito.

A pomníky zde. Společnost ta bílá

v ztrnulých gestech porůznu tu stojí,

jak strašidla, jež v půlnoci se rojí

a jež zde záře slunce překvapila.