NA BOJIŠTI U SLAVKOVA.

Zde bylo hodně veselo.

A jak tu žití kypělo,

když světa toho velcí tři

tu vyřizovali svou při!

Děl jícny hřměly, bodáky

se v slunci leskly před zraky –

v ně hnal se prostých lidí tlum,

řve slávu svojim císařům. – –

I teď tu rušno. Na poli

sedláci sváží mrtvoly.

A v řadách, pány určených,

je do jam, v půdu vhloubených,

s kárami vápna metají.

A páni k tomu zírají

a píší si, kde v jamách všech

tlí kosti pluků těch a těch.

Sníh leží krajem. Do všech stran

je zkrvácen a podupán,

a je-li stromku v pláni té,

má peň a sněti rozbité.

Chraptivý havran chvílemi

se nese nízko nad zemí.

A sedlák v práci duši mdlou

si posiluje kořalkou.

Oh, hroby slávy! Možno k vám

přirovnat onen růvek tam?

V něm leží hulán mladičký,

jenž vzpomněl svojí matičky,

a desertoval. Soud byl zlý

a druzi ortel provedli:

tři do prsou, dvě do hlavy,

a tak se svalil do trávy. –

Mír nade vším a mlčení.

Teď všichni jsou tu smířeni,

a nebes šedá planina

se nade všemi rozpíná.

Oh, pošetilci! Život zde

přes hroby vaše tvrdě jde,

má kroky pevné železné

a ve všem slovo vítězné.