NA BOJIŠTI.

Ó zemi černá, zemi pustá,

jak ledná jsi a k nepoznání!

Před časem byla’s ptačích písní plna

a plna květů, plna klasů,

leč dnes jsi jako pole solné

brázdami jehož lidská krev se prýští,

by nedohledné věky příští

si připomněly tyto doby bolné.

Ó válko zhoubná, válko dravá,

bez srdce jsi a srdcí na sta žádáš!...

Ty vraždíš matkám děti, dětem matky,

a syny otcům, otce synům,

tys bídy, nouze roditelka,

neb v divokém a zhoubném letu

vše lidské, krásné v prvním květu

tvá skryje noc, noc hluboká a velká! –

Jak bolno, smutno dlít zde déle...

To nebe je jak víko černé truhly,

a vichrů šum jak lidských duší nářek,

jenž žádá smír a odpuštění...

Mír vám, již spíte v zemi hloubi,

a lidem příštím hlubší nitro,

by mohlo vzejít lásky jitro,

jež v neznámu se posud s temnem snoubí...