Na bojišti.

Doplály blesky děl, praskot smrtné ustal již salvy,

v pochvu zastrčen meč, puška spuštěna v zem.

Od vraždy těžká, znavená ruka odpočívá,

jízdou zdupaná zem mlčí a halí se v noc.

Zvolna, zvolna, boží vzduch plníc strašlivou vůní

do země ztrácí se lidská ohnivá krev.

Tam z lebky rozťaté, bílé mozek vytéká tiše,

Abeli, život tvůj vytéká v bahno a prach.

Vzduch dosud prachem čpí, čpí krví a potem shnilým,

jak archanděla meč v dáli se šíří zář.

Tam však vítěz zelení pokryt se s hudbou vrací,

na počest děla mu hřmí, zvony mu hlaholí vstříc.

Z damašku v ornátech kardinál, biskup, vítěze vítá,

víry kladivo, meč, nepřátel hrůzu a strach.

Matky své zvedají děti, století tlačí se starci:

„Majestát ve slávě jde z milosti boží k nám!

Sypejte růže mu na cesty, ženy svá prostřete roucha,

panny vy zjevte mu taj nejsladších kouzel a vnad!“

Leč tam na bojišti dva smrtelně ranění muži

nepřátelé dřív, bez záští k sobě teď

Objali se a k nebesům pozvedli ztříštěné ruce,

klnuli, klnuli ten krvavý, posvátný laur.