Na Borovanských samotách.

Po Borovanských samotách

pln nářku bludný Sever táh’,

až v žilách krev mi stydla;

i vzal mě na svá křídla,

a mých si nevšímaje slov

v dál unášel mě na Trocnov,

jenž v čele vrásky maje

zřel zasmušile v kraje.

Na Borovanských samotách,

blíž u Trocnovských blatných drah,

děl Sever v dumném bolu:

„Teď, dudáku, skoč dolů;

zde zadudáš si, jistě vím,

až důvěrně ti napovím,

že otec cepovníků

zde zrozen v bouře ryku.“

Na Borovanských samotách

mne náhle svatý pojal strach,

hruď sevřela se bolem –

jak smutno, smutno kolem;

mně hořela i bledla tvář –

a rudá na severu zář

výš šlehla z černých mraků –

žal zalil oheň zraků.

Na Borovanských samotách

tré dubů stojí: s brachem brach,

blesk zurážel jim sněti;

to pradubu jsou děti,

kde zrozen Žižka, boží rek,

jenž zkrotil zlobu, zášť a vztek

a s břitkou silou v meči

vlast z dravčí vyrval léči.

Na Borovanských samotách

bezvolně na ňadra jsem sáh’:

zle srdce mi se chvělo,

jak puknouti by chtělo;

pod paždím prázdný měl jsem měch,

leč v duši hněv a žal a vzdech

a v mysli příval stesků

a v očích střely blesků.

Na Borovanských samotách

dub Žižkův vydoutnal a zpráh’;

kde stával, mdle si hoví

jen zakrsalé křoví,

jež chudý pasák v chladný čas

na ohník láme zas a zas

a proutek drže tenký

zří v plamen – bez myšlenky. –

Na Borovanských samotách

což dbá ten chuďas? Rád a blah,

že hřeje tvrdé dlaně;

kde bojovník je Páně?

Ó Bože můj, jak ven a ven

brat zaměněn a zubožen,

co dál však bude z vnuka?

Zle Tvá nás tiskne ruka! –

Na Borovanských samotách

dál v nářku chladný Sever táh’,

až v žilách krev mi stydla,

a vzal mě na svá křídla;

zas byl jsem nesen jako pýř

a rozhlížel se v dál i šíř,

jak sváry lid můj ruší...

A byla bouř v mé duši. –