Na božím soudu.

Svatý Michal zadul v troubu:

„Vstaňte, mrtví, pojďte k soudu!“

Stěny hrobů rázem pukly,

před Pána se duše shlukly.

V trůnu záři po pravici

s tváří jasnou dobří stojí,

k levé straně pekelníci

pozvédnout se zraků bojí.

„Pozbavení věčné slasti,

jděte, hříšní, do propasti,

kde vás plápol čeká žhavý –“

přísný Soudce hněvně praví.

Dušička se hříšná lekla,

s pláčem k smutné sestře řekla:

„Zachraňme se žáru pekla,

ukryjme svou těžkou vinu

před svým Soudcem v dobrých stínu.

Ukryjte nás zraku Pána,

neshltí nás pekla brána!“

„Oko Páně vidí všude, –

kdo vás marně skrývat bude?

Kamení snad, vody, skály,

horoucí snad peklo v dáli

skryjí Soudci skvrny hříchů,

vašeho to žití pýchu.

Když jsme od vás chleba ptali,

kameny jste v ruku dali –

z nich zde hory, hory vstaly.

Břemen skály na ramena

nám jste kladli obtížená –

z nich zde vzrostla skalní stěna.

Trýzní, bolem oči kalné

vyplakaly řeky valné –

ty vám schladí viny palné.“

Dušičky dvě vyletěly,

ukrýti se spěchem spěly.

Čekaly je těžké žely:

Kameny se propadaly,

v dol se skály sesedaly,

chladné řeky vysýchaly.

Bezpečného bez úkrytu

kvapí duše v letném kmitu,

hledajíce v pekle bytu.

Zakrylo je pekle rudé –

čím jich vinu trestat bude?

V pekelníků hrůzném kraji

jdou dvě duše, naříkají.

Po ostrém jdou po kamení,

do krve co řeže paty –

cestě trapné konce není,

marny jejich kroků chvaty.

Do ramena ruka hoří,

která dveří neotvoří,

almužny když chudý ptává –

hoří, hoří, neustává.

Když pot čela shladit náhlí,

jazyk svlažit, žízní spráhlý,

voda – jako síra žhavá.

Nad vodami skály šeré

na balvany pukly steré,

pádem hrozí, v pád se chýlí –

duše s bázní v dálku pílí.

Po ostrém jdou po kamení,

zajdou zpět, kde proud se pění –

mukám trapným konce není.