Na břehu Jordánu.

Noc temná je a oblohu

mrak kryje noci černější

a vítr jako do stohu

si shání stále děsnější.

U Sukott vojsko táborem

se rozložilo; k spánku již

vše ulehlo a hovorem

se nebaví. Jeť k ránu blíž.

I ohně shasly; jiskřička

jen časem kmitla nahoru,

jak mrakem třpytne hvězdička –

v tom vůdce vyšel z táboru.

Vždyť míjí víčka jeho sen

a krutý srdce svírá bol.

„Kdy válku skončím...?“ žalný stén

se z prsou dere, zmírá v pol.

A kroky k břehům Jordánu

již vůdce v spěchu zaměřil,

chtě vyzkoumat, jak po ránu

by na odpůrce udeřil.

Proč rytíř v dálnou zemi spěl? –

Co nutkalo jej v cizinu? –

Hřích velký na duši mu lpěl –

„Hrob Kristův snímá vši vinu“.

Té řeči slýchal v domově

a proto spěchal v svatou zem,

by shladil přečin na rově,

jímž Kristus spásu získal všem.

V kraj cizí s vojskem velikým

šel válčit proti nevěrcům,

vzdor strastem, bídám všelikým

zem doufal odnít vetřelcům.

Však rok a den již vedl boj

a pánem země dosud vrah,

jenž potírá každičký voj,

kříž hanobí i chrámu prah.

„Proč v každé půtce neštěstí

nás stíhá? –“ vůdce hovoří.

„Dej, Pane, zbraním vítězství,

jež zpupné vrahy pokoří!“

„Vám vítězství? – Vy svatou zem

že chcete vrahům vyrvati? –

Toť dílo zbožných odkazem,

vás tíží hřích, jste proklati.

Svůj hřích jste dosud nesmyli

ni ty ni mužstvo pokáním;

že slepě vše jste vraždili,

to dařit má Pán žehnáním? –“

Týž hlas jak s nebes výšiny,

zdá vůdci se, že přichází,

jej v středu noční tišiny

blesk, rachot hromu provází.

„Jen kdo očistou pokání

jest smyt, ať v boj se odváží!“

V dál rozléhá se po pláni

a kroky chodce zaráží.

A vůdce hlavu uklání,

vzdech bolný z prsou vyráží:

„Jen kdo očistou pokání

jest smyt, ať v boj se odváží!“

Když hory nachem zahrály,

hnul tábor k vrchu Karmeli,

zpěv odrážel se o skály,

jejž voje vážně zapěli.

Tam mužstvo srdcem skroušeným

se sebe svrhlo hříchů tíž;

pak šiky krokem zrychleným

šly do boje za svatý kříž.

A od té chvíle každý voj

vždy dobyl skvěle vítězství;

než měsíc minul, skončen boj

a země prosta neřestí.

Hrob Boží, chrám zas ve slávě

se pozaskvěl, však sveřepých

těch Saracenů krvavě

byl Pánem ztrestán zpupný pych.