Na břehu moře.

To bylo kdys na břehu moře

po písčině jsem bloudil sám,

bez přítele v zadumání –

té smutné chvíle vzpomínám.

Ku konci den se zvolna chýlil,

kraj rděl se v slunci zatopen

a nebe jasné, bezoblačné

se modralo nad mořem z pěn.

Když myšlenky mou táhly skrání,

tu bílý předmět uzřel zrak,

na vlnách připlul ke mně k břehu

a v písku ležel mrtvý pták.

Ten malý pták mne dojal více,

než žití všecka dramata,

měl drápky stuhlé křečovitě

a zdraná křídla rozpjatá.

Ten mrtvý pták tu musel býti,

bych prožil znovu bolest svou

a zhroucen, zničen bez soucitu

v dálku toužil modravou.

Ten mrtvý pták kdys letěl vesel

až vzhůru k slunci do oblak,

teď osud zlomil křídel sílu

a bílou blanou pokryl zrak.

A dojem ten mně nevymizí,

že člověk se svou bolestí

je kamen, jenž v propast padá,

když štěstí nelze nalézti.

Noc jižní skryla kraj svým pláštěm

a měsíc zářil ze oblak;

stát zůstal jsem a vzpomínal si:

Na břehu ležel mrtvý pták!