Na břehu Oceanu

Na břehu stojím Oceanu...

Přes vody hledím v modravou dál,

kde – v daleku kdesi –

nebe i moře

v jediné modro se slilo.

Přes vody hledím

tam za to modro,

v ten tajemný závoj,

jenž přehradil světy.

Přes vody hledím...

Och vím, och vím:

Tam za tím modravým šerem

Druhý je Břeh,

tajemná Země

velikých Měst a stříbrných Moří.

Tajemná Země –

tisíců touha,

tisíců želaný cíl.

Hle:

tisíce lodí

na modré pláni –

tisíce plavců

plujících na Druhý Břeh...

Však širá je pláň

a širé jsou cesty

a bez počtu lodí je směs...

Viz: plachetnic řada

jak labutí bílých,

jak motýlů přissátých na modrý květ

tiše a klidně hladinou pluje.

Na přídách jejich

poutníci v bělostných řízách...

Upřené zraky se dívají v dálky...

V radostném tušení, v jistotě víry,

zjasněny očistou bolesti

bezpečně vidí:

Přes slané vody až přeplují plání,

rodný jich Domov tam čeká je šťastné,

mystické Město věčného Světla,

zrozené v Mlčení Věků...

Upřené zraky se dívají v dálky

a v duších plavců to jásá a zpívá

o věcném Štěstí,

o příštích setkáních

v stříbrných Mořích

v úžasném poznání

Nepoznaného...

Och,

šťastných těch plachetnic bílých!

Bezpečný lodivod,

bezpečná plavba,

bezpečný cíl! – – –

A vidím koráby jiné.

Veliké, nádherné, s tisíci plavci...

Také ty chtějí na Druhý Břeh.

Však

ve zracích plavců

příliš je ještě odrazů ze staré Vlasti,

příliš je vzpomínek na její krásy,

na zeleň luk a hřebeny hor,

na štíhlé topoly okolo jezer,

na staré mlýny větrných kopců,

na vše ty kaskády barev a vůní

hýřících ze zahrad, polí a sadů

v záplavách sluncí a měsíčních nocí.

Příliš je vzpomínek na hudbu Země,

na hudbu lesů a zasněných splavů,

na hudbu cikád ukrytých v trávě,

na hudbu kosmů, nocí a hvězd.

Příliš je vzpomínek na hudbu Dneška,

na hudbu drátů rozpjatých zemí,

na hudbu výbojů lidského ducha:

telegraf, telefon, aera, auta,

úžasné, tajemné radia vlny

letící vesmírem v tajemné dálky –

slyšíš, jak zvučí to, zvoní a zpívá,

slyšíš, jak všecko to jásá a splývá

v jedinou hudbu a v jedinou hymnu

o síle člověka, velkosti Dneška...

Příliš, och, příliš odrazů ze staré Vlasti.

Příliš i vzpomínek na její Města,

na hry a závody, tanec a smích

v nádherných palácích, v luxusních síních,

na rudé komíny nad šedí domů,

na rachot turbin a ječení sirén,

na vše to hemžení mravenišť lidských,

na vše to kupčení všechněch a se vším

a všechen ten horečný život a shon...

Och,

příliš je ještě odrazů ze staré Vlasti

ve zracích plavců!..

A vidím jiné...

Odvážný plavec, mladý a silný,

nadčlověk,

polobůh,

šílenec Touhy,

v odvážném člunu řítí se v noc,

dále a dále v neznámé dálky,

dále a dále pod hvězdným nebem,

se zrakem vpitým v tu hvězdnou mapu,

vstříc k tomu nebi,

vstříc k oněm hvězdám,

k těm záhadným světům,

kde magickým světlem tak svítí a láká

Attair a Véga a v Labuti Deneb,

červený Aldebaran a Sirius zářný

a Polárka bílá –

a Herkules velký...

Herkules!

Předvěký héros,

moudrosti symbol a síly!

Lernejskou zabil stohlavou hydru,

Augišův hrozný vyčistil chlév,

Diomedovy schytal lidožravé klisny,

Cerbera vytáhl z podsvětí ven,

rozlámal okovy, kterými bozi

přibili ke skále

Prometha,

nosiče světla...

Herkules héros!

Ve hvězdy zvěčnil ho člověk!..

Herkule bájí!

K tobě teď řítí se

Herkules nový! –

Och,

šílená touha,

šílený vzdor,

šílená plavba do noci Smrti!

Náhle se zatmělo nebe...

Zmizely hvězdy...

Divoký hukot – huragan letí...

V hory se zvlnila hladina moře...

V člunu to praská...

Padají stěžně...

Všechno se bortí...

Roztříštěn v trosky odvážný člun...

Trosečník ubohý, šílený hrůzou,

zoufalou rukou skály se chytá,

krvavým prstem v kámen cos píše,

jakési jméno...

Hledím – a vidím:

Jméno to Toho,

jehož on – bloud – chtěl

v šílenství pardalí touhy

roztrhat, zničit v sobě i v lidstvu...

Teď Jeho skály chytá se v smrtelné hrůze,

teď Jeho jméno ve skálu ryje krvavým prstem –

trosečník bědný!..

Och, širá je pláň

a širé jsou cesty

a různé jsou plavby na Druhý Břeh...

Přes vody hledím...

Tisíce lodí na modré pláni,

tisíce lodí na Druhý Břeh...

Také loď moje kdesi tam pluje. –

Kdy jenom zde se objeví? –

Přes vody hledím...

K Druhému Břehu touhy mé letí...

Ve vodách hvězdy zrcadlí. – – –

Přeplout, och, přeplout na Druhý Břeh!..

Kde jenom ještě loď má dlí?

Což stále ještě v cizích je vodách? – – –

Přes vody hledím v modravou dál,

hledím a čekám,

bezmocné Dítě,

až i loď moje se objeví v dáli

a zavolá k plavbě na Druhý Břeh.

Přes vody hledím –

a čekám...