NA BŘEHU OTAVY

Pár pokřivených sosen pne

se nad řekou. Les padl v stín.

A slunce hází řece v klín

penízky samé stříbrné.

Ta zpívá si a s nimi hrá,

hned vyhodí je, chytne zas.

Kukaččin někde zazněl hlas.

Zrak v hypnose se přivírá.

Přes list mé knihy, zřím jak v snech,

se metlice stín něžný smek’,

jak žaponský by obrázek

mi přes okraj byl někdo vdech’.

Teď čmelák blízko bzučí kdes.

A více nic a více nic.

Pár pokřivených borovic

ve slunci hoří. Mlčí les.

Je ještě někde jiný svět,

pln zla i zášti, vřavy, ztrát?

Nic nevím a nic nechci znát,

jen vím, že byl-li, čas jej smet’.