NA BŘEHU.

Ztich’ bouře kletby plný ret,

ruch roste u přístavu;

v tlum lidu vetchý spěchá kmet

a sivou ruje hlavu:

„Kde loď, kde dcera s druhem jesť,

kam odnesla je vody lesť?

Snad žije posud, snad to klam,

co trosečníci praví,

že kořisť mořským potvorám

kdes na vlnách se plaví;

ó, pomozte mi, vše, co mám,

za ztracené své dítě dám?

Ó, pro Bůh, zdvojnásobte chvat,

než klesnu uštván běsy –

tam, vizte! Snad to její šat

v té různé trosek směsi,

jež žene voda odevšad;

snad ona jest – a živa snad!...“

A na vodě se houpe člun,

veň kmetí postať klesla;

jak křídla rybák statný jun

svá ovládá juž vesla,

a stihly zjev, ó, jaký děs!

Kmet sťatým dubem v loďku kles’.

Toť jeho dítě! Paže běl

kol plavcovy má šíje,

zrak přimknut... „Bůh mne vyslyšel,

snad dýše, snad mi žije...

Hle, plavcova se zdouvá hruď,

leč krvácí... ven, pomoc buď!“

A vynesli je z člunu ven...

Hle, život zpět se vrací,

však lodník v hruď je poraněn,

sem obvaz, vykrvácí!..

Ó, slyšte, prvně retem vlád:

„Jest živa?...“ „Jest!“ – „Pak umru rád!“