NA BŘEHU.

Zkalená voda nepohnutě stojí,

v rákosí veslo s loďkou polámanou,

nad ní se v slunci mušek davy rojí,

jak lásky slzy ve tvář uplakanou;

zkalená voda nepohnutě stojí –

jak myšlenky ve pusté hlavě mojí.

I probudí se vánek v hustém sítí,

s topolů listy smutnou píseň spřádá,

pak jak by náhle touhou chtěl umříti,

se v bílá ňádra vodních růží vkrádá;

i probudí se vánek v hustém sítí –

jak píseň v srdci, když svou dobu cítí.

Nad tichou vodu pnou se květy bílé

jak naděje ve srdce rozvalinách,

jak první zpěvy ve původní síle,

když ztápějí se v mocných citů vlnách;

nad tichou vodu pnou se květy bílé –

jak sny v lásce smutné a přec milé.

Hle, u vábný se věnec květy pojí,

hned kalich vztýčí, hned pod vodu padnou,

jak myšlenky, které se v hlavě rojí,

a hned zas mrazem skutečnosti chladnou;

hle, u vábný se květy věnec pojí –

sem věnec ten na tichou rakev moji!

Nad jezerem se v mraku hromy nesou

a mrtvé ticho šírým krajem vane,

dozvuky žalné v rákosí se třesou,

jak smutné stony lásky oplakané;

nad jezerem se v dálku hromy nesou –

leč kořenem mé lásky nezatřesou.

Blesk projel nyní tichou vodní plání

a hrom zahučel jemu ve zápětí,

stoleté duby čela k zemi sklání,

z rákosí ptactvo vyděšené letí;

blesk projel nyní tichou vodní plání –

hoj! lepší smrt, než dlouhé umírání!