Na Brůdku.

Kostelík malý, nizounký

s návrší v kraj se dívá,

na místě bojů vítězných

o Čechů slávě snívá. –

Šumavské hvozdy oživly,

nepřátel husté davy

do Čech kdy vtrhly v pýše své

pokořit české hlavy.

Leč jako mračno bouřlivé,

z něhož se řítí blesky –

české tu vojsko – v čele jich

Břetislav, kníže český.

Ve zbraní třesku, lomozu,

v krvavé rose smrti

padají davy nepřátel;

česká je paže drtí. – –

Umlkla vřava – ztichl kraj –

hvozdy jen šumí temně,

za hory prchá nepřítel – –

Kdo chránil české plémě?

Láska to k vlasti nezdolná,

pažím co sílu skytla,

v nepřátel mraku černavém

jitřenkou zářnou svitla.

Kostelík malý, nizounký

pomník je věrných Čechů,

kteří tu vlasť svou hájili

statně do sledních vzdechů.

Kostelík malý, nizounký

v nitru svém pravdu tají:

„Netřeba bát se nepřátel

zemi – jíž láska hájí.“