NA BUDČI.

Budečský starý kostelík

dívá se na mě s výše,

na dávných časů děj a znik

vzpomíná asi tiše.

Vzpomínek živých sterý řad

vtáhl mu pod klenutí,

dumá, a mne též vzpomínat

cestou to pod ním nutí.

Ne na Přemysla, Libuši,

na srdce jedno svěží,

které již také nebuší,

na Budči v zemi leží.

Veselá ještě před krátkem,

poklid na snědém čele,

dřímá tam dcerka s děťátkem

starého učitele.

Pod Budčí starý učitel

do prázdné zírá stěny,

je jak ta Budeč nyní, žel,

smuten a opuštěný.

Mnohé až do dnes učíval

a teď tu sám se učí

překonat, přenést velký žal

se starou, smutnou Budčí.

Zacházím. Starý kostelík

ještě mi kyne z dáli,

jako by sliboval pro vše lík,

pro vše, co rve a pálí...