Na Budči.

Vás, mrtví, volám: druhdy jak Odyssev

blíž černé brány v Erebos pochmurný.

Mne obklopte tak stíny otcův,

heroů, vladařů, soudců, kněží!

Ty pukni, půdo pustého hradiště!

Své mrtvé vydej! Budovy dřevěné,

se kupte kolem kostelíka,

jak jste zde stávaly v dávných dobách,

kdy Spytihněva noha tu kráčela,

zde první školu budujíc národu,

by nově vsazeného kříže

ve stínu bujel zde pokrok s vírou!

A vidím v duchu velebné postavy,

jdou kolem rumů, s vlajícím vousem jdou,

za meč tu vyměněna kniha,

šedivý, starý kněz učitelem!

Jej vidím, zrak svůj povznáší k Ludmile,

jež v kynu vlídném nebeské Světice

se sklání k hochu Václavovi,

příštímu „dědici české země“,

jej učíc lásce, soucitu ke bratrům

a lásce k zemi, které má vládnouti,

co v šerých síních Vyšehradu

v nezkrotném srdci svém pomstu snuje

po smrti chotě Drahomíř mohutná,

sny velké tkajíc o příští Slovanstva

a hněvná, že jí láska báby

odtrhla synáčka s ňader lvice.

Zde zatím slova padala z knězových

úst moudrých, slova vznešených, svatých pravd,

kterými chodcům v světa poušti

brána se otvírá v rajské Týnce.

Ó první školo pravnuků Libuše,

nechť žezlo pozděj’ doby ti vyrvaly,

cos v jmena pouhém zvuku zbylo,

síly co budí vše velitelsky.

Moc staré Zvěsti velebiž písni má,

tu sílu Zkazky, která i za tisíc

let z hrobů stíny vyvolává,

pohledem na velkost učíc vnuky.

Tou silou mythu pro vždycky posvátná

vy, místa pustá, budete na Budči,

že novou silou z hrobů dávných

okřeje potomek doby nové,

ta místa zří-li osvěty prvotní,

jichž pouhé jmeno svatý jest amulet,

pod prapor školy který volá

zástupy budoucích vyznavačů.