Na Čechy.

Šťastný a blahý národe Čechye,

Prost břímí ducha, motanin všelikých

Mrzkých títěrek; prázden

Báchorů příšer, a cudných nestvůr!

Což přetížení prospěje duševné,

Jenž evropejské vzdělané národy

Jako potopa dusý,

Což mysli ostrosti sýly dodá?

Nepravdou k čemu poplecy rozumu?

Pamět přeostrou ve spisech utopit?

Z knih sy zýskati blbost,

Pohltit záhubné ničemnosti.

Líp místo čtení ourazy pravdivé

Když otec dceři k výstraze zjevuje,

Budí utrpnost slze

Příklady vzdělaje srdce, rozum.

Jí dobrodruzy v kotrbě nevězý,

V zakletých hradech chotě sy nehledá,

Čtením čistotu mravů,

Stálost a nevinnost neporuší.

Nečítá místo starosti manželské,

Dítkám svým vštípí v mládí hned bedlivost

Českou zpívajíc píseň,

V kochané blahotě koná práce.

Kopcy ať se knih národy honosý,

Ať staví z dějin vrchole smyšlených,

V nich ať přednosti dojdou,

Ať se též hlásají blahejšími.

Šťastnější jste předc Čechové nad tyto,

Neznámé jsou vám ourazy duchovní;

Přijdou časové; budou

Zápaly strojiti z hrdostí svých.

Ať hledá hltoun rozkoše v cyzynských

Skladech; ať sobě závratě, ať sy y

Umu tupotu plodí:

Chumelem uměn se kácejícý!

Však žel a škoda, Čechové ubozý,

Že osud nepřál pilnosti vlastenské

Umu výborné plody,

Květiny blahoty, myslí rajských.

Není pro prácy duše jen na světě,

Aby tak jako dobytek spřažený

Pod jhem zhmožděna táhla,

Zbavena oddechu občerstvení.

By jiskra božská k nebi se vznášela,

By pochopila veškerost tajemnou,

Aby slavila pravdy,

Blažila obytů v skutcých ctnostných.

Aby postíhla přírodu v oučincých,

A vyskoumala kročeje půvabné,

Aby plašila bludy,

Množila blahotu jejím znáním.

Ach slze tekou pravého vlastence,

Když spočte jiných národů poklady,

Stkvostné vylevy duše,

Plodiny rozumu nesmrtedlné!

Když rozváží svých předchůdců snažení,

Nímž k chrámu umek obrovsky spěchali?

Květ již vyvedli mnohý,

Všechno to zhubila bouře krutá!

S nimi se spojte: zanechte národům

Obtížnou hojnost; nelze ji dohonit;

Šetřte skrovnosti; ale

Hleďte ji doplnit výborností!