Na čekání.

Jsa křovím zakryt, pušku na kolenou,

na shnilém kmenu usedám

a čekám zvěř, jíž smrť tu olověnou

do klidné hrudi poslat mám.

Nad mojí hlavou duby věkovité

šeptají slunci ranní pozdravy,

a ptáci pějí, a proud říčky hbité

s šumotem prchá v stíny doubravy.

Vzduch svěží tak, v něm noční vůně zbyla,

již dýchal les a tráva, květiny,

v něm zlatou přízi slunce rozestýlá,

již propouštějí v snětích skuliny.

Šum křídel... pozor!... Hle, pták popelavý

teď vážně stanul v mělkém řečišti

a v proud zří slabým nakloněním hlavy,

kdy lesklá rybka se tam zablýští.

Ty pěkná volavko, ty nevíš asi,

že v několika minutách

tvá hrdá hlava klesne vodní v řasy

a v proud ten krve tvojí nach.

Tys vylétla as šťastně ráno z hnízda,

jež zatím střeží družka tvá,

kde žlutým zobáčkem mláď tvoje hvízdá

a čeká tě a pokrm ždá.

Ó budou čekat dnes a čekat zítra,

a zírat z hnízda celý den –

ó smutné večery, o smutná jitra,

kam zapadne jich marný sten!

A v pokoji mém na dubové skříni,

v níž haldu knih prach pokrývá,

stát bude zatím, jak ty stojíš nyní,

as postava tvá neživá!

V tom pokoji... tam nikdo nečeká mě...

tam nevítá mě milý hlas...

tamť jako v starém šerém chrámě,

kde úzkosti cit pojme nás.

Ó vzpomínky, co slz a muk to stojí,

té ceny největší, co znám –

než člověk přesvědčí se k bídě svojí,

že musí žít ten život sám!

Je v hrudi prázdno, jako před popravou,

a přec tam tlí dost krásných chvil – – –

však, bloude, co ti dneska víří hlavou,

už byl by čas, bys zamířil! – – –

Však stále držím pušku na kolenou

a myšlénka se hrozná budí:

tu hlaveň obrátit, a kuli zlořečenou

do té své prázdné poslat hrudi!...