NA ČEŘOVCE.

Čeřovka po větru potřásá

hlavičkou zeleně kadeřavou –

což se to vše asi rozjásá

pod lístků směsicí třepotavou,

až jitro ku zemi zatouží

nadšeně, s paprskem u pohledu,

takže se do záře pohrouží

a sama zahoří ku posledu...

V jitru, jež v růžích se zbudilo,

spěla jsem nahoru pod haluze,

tam v duši bájí se vesnilo

v malebných obrázků čaroduze!

když jsem se s tohoto vršíčku

v lahodnou krajinu zadívala,

nemohu za to, že v kratičku

jakoby v mlze se rozplývala.

Ve hladké trávě se mile sní

ve stínu mlází tak třepotavém,

v pohledu na polní, na lesní

kalíšky v zrosení mihotavém;

aj což ta nebeská ptáčata

v korunách zpívala převesele,

že sama zem byla dojata,

a stromy po lidsku rozechvělé!

A přec... tys, země, tak spanilá,

a půdou hřmí lidstva naříkání...

byť jsi se růžemi ovila,

neskryješ bolného pousmání;

bože můj, co za to dala bych,

jedno znát místečko bez žalosti,

kde žádný člověk by nezavzdych’

ve vonném šumivém letorostí – !