NA ČEŘOVCE.

Nade vchodem známé Markovo

dvojverší si přečet na novo,

na cimbuří stoupám „milohlídky“,

náhodou jež – zjev to velmi řídký –

otevřena dnes. Teď zrak už těká

po krajině známé do daleka,

na lesnaté chlumy, Velíš holý,

s modrých vrchů sklouzá do údolí,

chvíli bloudí po zorané líše,

brzy však se opět nese výše,

o „svatý“ se Tábor opřel teď,

který jako neprostupná zeď

lačnému tu mému zraku brání

nahlédnouti v další horskou říši.

O, že není milohlídka vyšší! –

A v mou mysl, která bloudí ráda,

– bůh ví, kde se vzala, – z nenadání

myšlenka ta bizarní se vkrádá:

kdyby každý student za hubičku,

dívčímu již odloudí tu líčku,

jednu cihlu na Čeřovku nes’,

už by věž tu stála do nebes.