NA ČESKÉM JIHU.

Hledím s výše, na kraji lesa sedě,

v širý kraj, jenž leží tu v slunné záři:

pole, cesty, lučiny, jejichž středem

Blanice spěchá.

Bíle svítí v zeleni stromů vísky,

jako rtuť se rybníky tu tam lesknou,

blíž i v dáli tyčí se lesné kopce,

modrají hory.

Leč i přes tu slunečnou jasnou záři,

jak by lehký na kraji ležel opar,

jak by úsměv pronikal jemným šlářem

snění a smutku.

Ano, cítím, tuším tě, duše kraje,

tichá, klidná, zasněná vždycky trochu,

srdci blízká, hloubavá, dobrá – duše

českého jihu!

Zas k nám od Alp mrazivý vítr duje,

černé mraky na půlnoc stále stojí,

nové lid náš čekají rvy a boje,

bědy a trýzně.

A ty jen se usmíváš tiše, klidně,

jistě míň se zachvíváš ve své hloubi

než ten dub, jenž nade mnou snět svou klene,

strachem a bázní.

Umíš mlčet, pohrdat v klidu vzdorném,

umíš trpět, ale v svém nitru sčítáš

všecky rány, jimiž tě zdrali krutě –

splatíš je jednou!

Klid svůj velký vdechla jsi Mistru Janu,

svoje dumy Štítnému, Chelčickému,

ale hněv tvůj zabouřil hromným děsem

v Žižkově voji.

Ó, já věřím v sílu tvou, živou posud;

s ní své vzdorné Kubata zvedl čelo

a tu půdu, kterou děd zrosil potem,

posvětil krví.

A zde blízko, Putímský kostel starý

kde mi kývá, zíraje v rybník třpytný,

u zdi bílé Cimbura Jan tam dřímá,

silný ten sedlák.

Dřímá, ale co jich tu žije dále

s velkým klidem v hloubavé, tiché duši,

vzdorných hlav a srdcí, jež do dna plny

lásky k té půdě.

Sám ji cítím hluboko ve svém nitru

chvět se, zpívat, rozpínat k letu křídla,

zrak můj líbá celý ten kraj tak drahý,

tisknu jej k hrudi.

Zatím pohas na tváři kraje úsměv,

černé mraky shlukly se nad Hradištěm,

časem z dáli zaduní dlouze, temně

hromový rachot.

Statný sedlák pode mnou oře pole.

Nyní stanul, pohléd’ k těm černým mrakům,

mách však rukou, opratí trh a vzkřikl

na koně: „Dále!“