NA CESTĚ Z BAŽANTNICE.

Ó, kouzlo bažantnic, kde listnaté jsou lesy

a nízké smrčiny, k nimž zabloudil jsem z rána!

To jitro podzimní mlhavý závoj věsí

na les a krajinu, jež mlčí zadumána!

Teď žluna ozývá se někde v lesa hloubi,

křik sojek zaléhá, sem z borků nedalekých,

veverky šelestí kdes ve korunách doubí

a mlha zachvívá se ve travinách měkkých.

A proudy paprsků, hle, v bažantnici tekou,

však slunce nevidíš, je dosud mlha! mlha!

Vran hlasy ozvaly se drsné nad pasekou

a listí žloutnoucí už v ranní páře zvlhá.

Já cítím zasmušen, jak podzim kráčí v kraje,

mě bolí, Pohádky! že byly jste vždy krátky,

mě meloun dojímá, jenž u myslivny zraje

na plotě hlohovém, kde z lesa kráčím zpátky...

Co nyní přichází po léta žhavé kráse, –

já v matných obrysech vše začínám již tušit,

kde kráčím, pod nohou mou Země zavírá se

a pro ni v oblacích je bílý rubáš ušit...