NA CESTĚ ŽIVOTA.

Potkal jsem ženu. V mladém roztoužení

vroucně se na mě usmála...

Já minul ji... Šel za mnou jiný –

usmál se též. S ním tedy šla...

„Hle, láska!“ řekl jsem si, těžce poraněný,

„ta nejsilnější je jen pouhý hlad!

A když pak jedenkrát je hlad ten nasycený,

zvšednění přijde, klid a chlad...“

A já přec litoval, že minul jsem tu ženu,

že ač já nešel s ní, přec jiný kdos s ní šel,

i měl jsem duši hořce rozezlenu,

had žárlivosti v srdci zasyčel.

„Hle láska!“ řekl jsem si: „Má, jak oné ženy,

víc přec též není, nežli pouhý hlad –

tou onou ženou jednou nasycený

přešel by stejně v nudu, klid a chlad...“