Na cestu D. P. Jozefa Dobrovského.

Jaký zvukem nejvroucnějším,

Vlastenče! tě volá hlas,

Abys v slávy nejjasnějším

Věku z vlasti vyšel zas?

Mášli v cyzý třít se kraje,

Svěřit vichrům zůřícým,

Kde Čech zkrvácený laje

Švejdům Čechy hubícým?

Hrady strmí vylíčené,

Našich otců poklady;

Slzý háje posněžené,

Mrazem skřehlé zahrady;

Kde syť strojí na potvory

Jak zvěř zdivočený lid,

Bohyně kde z ledné hory

Staví sobě stkvostný byt?

Provázej tě sám Bůh Čechů

Láskou k vlasti hořícý!

Abys kráčel bez oddechu,

Přestál bouře zůřícý!

Naše díky, čest a sláva

Provodí tvůj každý krok,

Žes se ujal vlasti práva,

Byť y zlostí hořel sok.

Čechy jindy mocné světlo,

Chrám a krásu moudrosti,

Kdežto sladké štěstí pletlo

Lidu věnce z radosti,

Kdežto plésal cyzý vejda

Do zahrady kvetoucý,

Ach! vlast rajskou lítý Švejda

Zhyzdil v peklo horoucý,

Vsy a hrady oloupené

V trniny a žaláře,

Pravdě duše otevřené

V zaslepené modláře.

Tehdáž pilnost odletěla

S ctností s zbrojné krajiny,

Syvá nepravost se vtřela

V zkrvácené pustiny.

Zhoubná v zemi rozsápané

Vládla nesnášenlivost,

Duše ctné a milované

Rozlítila zůřivost.

Víra lsti jen hračkou byla,

Smrtícý vztek v srdce vjel,

Matka milou dceru zbila,

Otec syna na krev třel.

Mstivost, vraždy, příkořenství,

Klamy rady satanské

Zohavujíc náboženství

Slouly činy křesťanské.

Podvod, zrádné slunce, svítil,

K ohavnostem vedla čest;

Tenkrát každý pravdu cýtil,

Že sy člověk ďáblem jest.