Na cestu.

Jdu do světa. Jak siré ptáče

mé srdce lká, má píseň pláče

a žalem se mi prsa dmou,

mé nitro němá bolest svírá,

a jenom ta mne blaží víra,

že také duše Tvá je s mou!

Jdu v svět, a nevím, co mne čeká,

zda dlouhá pouť, či nedaleká;

jak Sudice mi rozhodly.

Ó, anděli můj! Vdechni skráni

v bol její růže požehnání,

a za mé sny se pomodli!

Snad věky upnou k mému čelu

kdys jasnou slávy immortelu

a zasypou je vavříny –

leč nad to vše mi dražším bude

s Tvých ňader jenom poupě chudé,

Tvých se rtů úsměv jediný!

A jest-li vděčné lidstvo staví

svých velikánu tlící hlavy

v stín pomníků a náhrobků –

mně rov ten bude více milý,

kam ruce Tvé by položily

jen jednu svadlou chudobku!