NA CHODOVSKÉ VĚŽI.

Na Chodovské věži hudba hraje;

báně nově pokrytá

jako stříbrem politá

v slunci září do širého kraje;

taktem hudby ku přípitku,

oblétaje pestrou kytku,

s makovice fábor český

s větrem vlaje do kola;

vznesl jej tam junák hezký

jako letem sokola;

závrať jala zástup stohlavý,

když tam sklenku máchnul na zdraví,

a když vypiv, dolů shodil sklenku,

na chodovské věži na pavlači

všem teď druhům připít sotva stačí.

„Chodovská ty věži!“ junák volá,

„ke cti našich starých práv

krov tvůj nový budiž zdráv!

Zdráva budiž k vrcholi až zdola!

Pevna jako od počátku

stůj nám dlouho na památku,

jež nám vryta v srdcí desky,

jíž jsme věčně vědomi:

že měl celý národ český

vlastní právo jako my!

A tak dlouho jen-li vytrváš,

jako pro to právo zápal náš,

rozrazí se proti tvojí síle

tisíc věků jako jedna chvíle,

jak ta sklenka na tisíce smetí!“

A již sklenka s věže dolů letí.

„Zdráva budiž!“ muž tu volá druhý;

„ať i divé bouři z hor

odolá tvůj hrdý vzdor!

Zdráva budiž na ten zápas tuhý!

Vichry ať se marným vztekem

o tvé boky vzeprou s jekem,

neb ať k útoku se spiknou

na každý tvůj kámen zvlášť:

tvoje zdě si záhy zvyknou

srážet nepřátelskou zášť!

A tak vzdorně jen-li odoláš,

jako cizí zvůli odpor náš,

tož se na tvém čele blesky boží

rozpadají jako křehké zboží,

jak ta sklenka nežli dolů sletí!“

A již letí s věže sklenka třetí.

„Zdráva budiž!“ dí tu stařec jarý;

„od věků ti žehnáme

na věky až neznámé!

Zdráva buď a stůj co pomník starý!

Mnohé šťastné pokolení

dle tvé slávy ať tě cení,

až, kde mocně strmíš posud,

troska jen se pozdvihne;

neboť ani tobě osud

o kročej se nevyhne!

Leč – tak hluboký-li základ máš

v půdě české, jako život náš,

jako láska, v českém srdci vzniklá;

stálosť tvá pak zdrtí jeho vůli,

jak tu sklennou blabuň drtím v půli!“

Čtvrtou sklenku stařec metá dolů!

Druzi v bujném veselí

jásajíce hlaholí,

a ten zástup v dole jásá spolu;

nahoře co pověděli,

dole v šumu neslyšeli,

a jen matně slyšet z dola

různé hlasy význačné:

„Hleďte!“ hlučný zástup volá,

„vaše sklenky zázračné!“

Stařec hledí z věže nedočkav:

hle, tam sklenky podává si dav,

čtyry sklenky! a již vidí bledna,

že se nerozbila ani jedna...

Při tom druzi připíjejí dále:

„Ano! osud vzdá se mysli stálé!!!“