Na Chrudimce.

Luno bílá, teskná luno,

kterak jsme se opět našli!

Luzných nocí na Chrudimce

vzpomínáš-li, vzpomínáš-li?

Večer tichý, jasný, svěží,

ztichnula již ptáčků hnízda,

a jen větřík do poletu

člunku mému skočnou hvízdá.

Čarokrásně rukou tajnou

na loutně mi struny ladí –

zdá se mi, že slyším píseň

o své lásce, o svém mládí.

A ty hvězdy roztouženě

s bílou lunou do vln hledí,

že to srdce ponejprve

chystá se mi ku zpovědi.

Že tě náruč, má panenko,

s divokým teď blahem chvátí,

a že více nevidíme

světy kolem usínati...

Že se v ňadru rozechvívá

píseň písni ve zápětí,

a že více neslyšíme

přírodu se probouzeti.

Dlouho, dlouho, dobo snění,

řetěz tvůj mi ruce spínal,

zvolna, zvolna v nevolnictví

na tebe jsem zapomínal!

Kdež tvá kouzla, kde tvé vnady,

úsměv tvůj tak sladký, libý?

Záhy jsi mne opustila

s čarovnými lásky sliby!

Opět, opět ruka tajná

na loutně mi struny ladí –

dosud sen můj nevyplněn,

a již prchlos, krásné mládí!

Luno bílá, teskná luno,

kterak jsme se opět našli!

Luzných nocí na Chrudimce

vzpomínáš-li, vzpomínáš-li?