NA CHVÍLI MIMO SVĚT...
Mužství, tobě zpívám píseň svého duchovního milování...
Přítelkyně mojí duše:
ano, tak to šeptávají jakási imaginární ústa.
Srdce, rozesetá po světě, miluji vás, miluji vás.
Jsi krásný.
Nevím, jaké máš oči, vlasy, jaký profil,
vím jen, že máš dětské oči, dětská ústa a vděčné ruce.
A vím, že jsi hluboce pokorný.
Jsi krásný. Umíš trpět.
Máš duši opojenou, prozářenou, provoněnou bolestí.
Jsi krásný, proto dovedl jsi přijít, třeba ve snu, a říci:
Přítelkyně mojí duše...
Teď to tedy vím.
To bylo nejkrásnější vyznání lásky v mém životě.
Věděla jsem o tobě,
netušila jsem ale, jak hluboko je tvoje duše dotčena mnou.
Smutné své, ubohé, bezmocné, pokorné mužské ruce vztahuješ ke mně,
líbám je vší vroucností a cítím,
jak síla, jako nová míza, počíná jimi prouditi.
Nikdy mne neurazíš, neponížíš, nepokálíš přítelkyně svojí duše.
Nikdy, nikdy.
Protože jsi veliký trpící,
protože moje bolesti trháš s keře mého pokornou rukou,
jako hrozny nalité,
a tvoje smutné, žádostivé rety ctí v nich svůj pokrm nejvyšší.
Nikdy, nikdy mne neurazíš, protože ctíš nekonečně sám sebe.
A já jsem přítelkyní tvojí duše.
Nikdy ti toho vyznání nezapomenu.
Sotva jsem dosud věděla, že vskutku jsi.
Že nejsi jen mou touhou smutnou.
Myslila jsem, – víš? – že máš hrubou duši,
hrubé, smyslné, rvavé ruce,
žádostivé ruce, vtíravé rety a jazyk.
Že máš bezohledné nohy, které nehledí, kam šlapou.
Že máš tupou, nekonečně tupou duši,
která nikdy nechápe mých bolestí, mého zamyšlení,
mých křehkých, bůhví kam zahleděných touh.
Že jsi sobcem, že žiješ jen sám sebou,
a jen když zvíře se vzbudí, přicházíš,
žádáš proň oběť krve.
A pak odcházíš, abys kupčil, smlouval, úředničil,
ruce si poskvrňoval olejem strojů,
mrzutě svoje úlohy opravoval,
lidi soudil a obhajoval před lidskými soudy...
Nevěřila jsem v nic z toho, po čem jsem toužila.
Přišel jsi proto, že tě hluboce bolela moje nevíra?
Přítelkyně mojí duše...
Tys tedy tušil moje touhy?
Tys trpěl tím, že já se jim musela posmívat?
Sladký, krásný...
Můj sladký, můj krásný, bezejmenný...
a díky ti za to, že bezejmenný.
Mohu tě volat vždy jménem, které právě ti dá moje touha.
Sladký, krásný, bolestný, trpící, tušící, hledající, věřící...
jaká sladká jména, těžká jako hrozny,
vonná jako lilie, zvučící, jako hudební nástroj,
pokorná, jako vztažené ruce.
A přece zase prázdná proti rozkoši chvíle,
kdy v duši zastaví se čas, mizí prostor, všechno utichá
a tvoje duše přissává se k mojí rety nevášnivými,
čistými, prosebnými, modlícími se,
rety, za nimiž je také ticho, zastavení se času, myšlenek.
Ta nejkrásnější, nejsladší slova pronáší chvíle sama:
přítelkyně mojí duše...
Před tebou není tajemství a ty sám nejsi tajemným.
Sám všechno odhaluješ ve mně a ničeho mi neskrýváš ve svém nitru.
Dva květy na jednom stvolu, v jednom pel, ve druhém semeno.
Oba obráceny k témuž slunci, živeny touž zemí.
Ty můj, ty můj, ty můj...
přijde jaro, kdy plod života tvého a mého vzejde z téže země,
zkypřené a vyživené naším lidstvím.
Plod života našeho –
píseň, která naplní prostor.