NA CÍSAŘSKÉ SILNICI.

Pás prachu bílého se plazí před námi a v lhostejnu se tratí.

Kraj v pravo, v levo bez sil v žáru refrénem zní fádním: „Umírat!“

a slunce urputně jak ve mstě šťávy ssaje na své dlouhé trati,

jak zoufale se táhnem’ po císařské cestě – já a kamarád.

Vůz s vozkou ospalým se mimo odhrkal a za ním dlouhou chvíli

prach letí štiplavý jak svědomí. – Vzruch chvilkový krev línou rád

by oklamal – a nudno zas, neb víme zcela určitě, že k cíli

se dostaneme přece ještě před večerem – já a kamarád.

I pro siesty rozkoš hledali jsme trsy popelavých stvolů – –

až před branami města do příkopu ulehli jsme pod akát,

jenž sporý stín tu rozstříkl. A v chvíli oddechu jak o symbolu

jsme přemýšleli o své pouti, mudrovali – já a kamarád.

A naše putování po té nudné cestě končí přece jaře:

„Eh, šli jsme po císařské, po široké cestě, do dlouhých řad,

jež telegrafních tyčí vložena, – kde slunci rouhají se tváře

všech poutníků, kde jsme se hloupě rouhali též – já a kamarád.“