Na čisté tůni žlutý květ

Na čisté tůni žlutý květ

blatouchu plul jak zlatý člun,

jak trpasličí zrcadlo,

jež barvu slunce odráží.

Tam Elf se malý narodil

se srdcem jasným, veselým

a se zrakem, v němž zrcadlil

se modrý úsměv oblohy.

Byl neposeda malý Elf,

rád žerty měl a rád měl smích

a z jeho četných šibalství

začasté vrba smuteční,

jež u potoka truchlila,

se třásla smíchem veselým.

A že Elf neposeda byl,

jenž z místa k místu těkal rád,

mu záhy obzor nestačil,

a proto na cesty se dal.

Kde neprostupný baldachýn

les ratolestmi buduje,

jež jako četná ramena

milosrdná a zelená

se nad hlavami sklánějí,

kde vane vůně pryskyřic

jak pozdrav z rájů vzdálených,

tam stanul překvapený Elf,

když spatřil skřeta lesního.

Z pletiva větví zelených

naň usmíval se vesele

a volal vstříc: „Buď, Elfe, zdráv,

já vítám Tebe v říši svou.“

A na besedu usedli

a rozmlouvali dlouhý čas

a Elf byl žasem naplněn,

když zvěděl, divní tvorové

že žijí kdesi opodál

kol po okrsku veškerém,

kam sahá zrak a stopy jdou.

Byl náhle divou touhou jat

ty tvory znáti, o kterých

mu přítel skřítek vyprávěl.

A rozloučil se s ním a šel.

V tom útlé sylfy uviděl,

jak vzduchem letí modravým.

K nim s rozkoší se připojil

a na perutích gázových,

jež zářily jak perel tříšť,

spěl s nimi v dálku hvězdnatou.

A jásot jeho myšlenek

se mísil vlídně v ptačí zpěv

a když se díval sylfám v zrak,

mu zdálo se, že propadá

se v propast světla bezednou.

Zřel mnoho krajin pod sebou,

zřel moře, lesy, zahrady

a města viděl, lidí proud

jak řeka jimi protékat.

A cestou lesní ďasy shléd‘,

jak plní ticho chechtotem,

když noci chřtán se otevřel

a veliký svět příšer s ním.

Po tenkých hrotech lučních trav

divoké ženky tančily

a byly jako stínů hra

nad ohněm černokněžnice.

Zřel gnÓmy s vousy dlouhými

a s obličejem stařeckým,

od něhož divně ztřeštěná

se odrážela veselost,

jak žhavé víno tryskajíc

do duše sladkou nákazou.

A nad lekníny u vody

a nad listovím ďáblíku,

jímž hadí kořen plazil se

jak smaragdová guirlanda –

kde vlna s vlnou hrála si

v rozmaru lehce koketním,

seděla něžná Undina

s úsměvem vábným hledící

v dál přes Elfa, jak v chladný klín

by z dálky chtěla zavolat

někoho němým pohledem,

jenž by jak vlákno zelené

v síň křišťálovou hosta táh'.

Pak nad městem se octl Elf,

když ulicemi tekla tma

a měsíc na nebi se skvěl

jak parnassie obrovská,

jež v opálový kalich svůj

zavřela na sta světlušek.

Elf sestoup' níž a v okno zřel

a mágovu shléd' pracovnu,

kde nakresleno na sta čar

a tajných vzorců z Kabbaly.

Veliká láhev na stole

uzavírala stvoření,

o kterém často slýchal Elf;

v něm homuncula poznával.

Pak spícího zřel člověka

a zděsil se. Zřel v jeho sny,

v nichž davy zlostných myšlenek

se proháněly divoce

jak řada příšer strašlivých.

A nestvůra, jíž fosforem

se leskly oči žraločí,

mu spočívala na hrudi

a ostré zuby cenila.

Elf záhy prchal zděšeně

od strašlivého obrazu.

A ke krbu se obrátil,

kde salamandři veselí

ho roztomile vítali

a děli mu: „Těch nelekej

se příšer. Pouze člověk jest

jim vystaven, je sytí sám

a vychovává krví svou

a myšlenkou a žádostí.

Toť vlkodlak, jenž součástí

je duše lidí samotných

a jenž by zhynul, kdyby mu

v ráz člověk odňal potravu.

I vampyra a upíra

a jiných příšer hustý dav

zde možno zřít; toť zvěřinec,

jenž prýští lidem ze srdcí,

to zvěřinec, jenž vzniká tam,

kde zrodilo se svědomí.

Blah, svědomí kdo nepoznal,

kdo spáti nechal příšery,

kde není dobra, není zla,

tam pouhý úsměv je a mír,

tam nerodí se svědomí,

otrocký hříchů průvodčí.

My salamandři strážcové

jsme milování, čistoty,

neb oheň zdrojem všeho jest,

on plní vše a proniká,

on proudem jest, jenž zlo a hřích

roztaví v Lásky velezpěv

a vznáší vzhůru k nebesům

jak vonný chorál kadidla...

Až zmizí černé příšery

a zlo se v Lásku obrátí,

až všecky lidské myšlenky

modlitbou budou jedinou,

pak, malý Elfe, k člověku

se navrať zas, teď není čas...

Jak dítě prostý musí být,

by člověk tebe pochopil.“...

A zamyslil se malý Elf,

v květ blatouchu se vrátil zpět

pln moudrosti a jarých sil,

jež doufají a pracují.

Tam ukryt v květu blatouchu

dnes čeká malý, snivý Elf,

až člověk zrádné myšlenky

ze svého srdce vypudí

a spálí v ohni posvátném

v kouř nejsvětějších obětí.

Pak navrátí se k lidstvu zas

se srdcem jasným, veselým,

se zrakem, v kterém zrcadlí

se modrý úsměv oblohy,

a s duší, v níž spí Pohádka

se zlatým klíčem od nebes.