NA CITÁT Z GOETHA.

Ty chvíle záletná, jíž člověk omámen

se mezi zvířetem a bohem potácí,

kdy bouři myšlének pod čelem cítí vřít

jak příbor mořských vln, jež k nebi útočí,

a oheň v srdci svém, jenž stačí pro vesmír,

ó, chvíle, neprchej, ty jsi tak krásná!

Ty, která letmo jen mě raníc polibkem

mou smělost probouzíš, bych skokem jediným

v týl oři vrhl se, jenž pádí z neznáma,

mé štěstí, sláva má, můj úděl vteřiny

na polích věčnosti, kol jednou jedinkrát –

ó, jeho vlající se hřívy zachytit,

vše strhnout v náruč svou, číš vypít poznání!

Teď kdyby světice zde stála přede mnou,

k níž čistých tisíce se modlí oddaně,

já rázem bych ji sved, své ruky pokynem

vzdor davů zkrotil bych a v myšlének svých jho

je kouzlem upoutal, je před své modly vlek’,

své modly rozbil pak a sám se posadil

na jejich moci trůn tvou silou mohutný.

Ó, chvíle, neprchej, ty jsi tak krásná!

Však pouze člověk jsem a chvíle vládne mi;

své snuji mátohy a ona prchá již,

ba ona jest již pryč, a jenom v daleku

ji zřím se ztráceti jak ptáka v oblacích,

a jenom touha má se za ní pozvedne

a zvolá nesměle a zvolá truchlivě:

„Ó, chvíle, neprchej, ty jsi tak krásná!“