Na co vidím oknem.

Tou nocí tichou, která lunou svítí,

v hvězd roji bílém kolem obklopenou,

cos trudného i sladkého se vznítí

z vln těch, co kolem Vltavou se ženou,

jak struny harfy jestli stařec stiskne

a z nich to jednou zalká, jindy výskne!

Ó, plačte, vlny, pro to z minulosti,

ó, lkejte nad tím, jaký byl náš osud,

tam žalujte, kde Vyšehrad má hosti,

ty stíny šeré, žalující posud,

pod pustou skalou do tmavého čela,

až vyrvete mu pěvce jeho z těla!

Až půjdete však, vlny šumné, kolem,

ten ztište pláč a plujte volně, klidně,

zde nenajdete srdce, plné bolem,

zde přivítá vás moje slovo vlídné,

ta píseň tichá, která jasem zvoní

a k otčině se zná a dýše pro ni!...

Až přejedete mimo tichým dolem,

jenž bájí pln a divných melodií,

tu výskněte, až zazvučí to kolem,

kde nové, jasné myšlénky ty žijí,

jež Praha dýše zámku svému v tváře

jak odznak moci, vstávající záře!

Až přejedete Prahou v nivy rodné,

v ty slzy lidu roste vůni růží,

ať oddají se ruce práci plodné

a z bolesti své postavy se vzmuží – –

a plujte k moři v cizinu a rcete,

co na rovech, co na mohylách kvete!