Na devátý Ab 2).

Nesypej popel, synu Israelů,

Na hlavu svou, když po deváté člun

Luny se zardí v Abu! Tvého želu

Ach, popel nevystaví Ješurun!

Kletba to není Boží, že upadly

Zdi v rumy Saremské, na Saronu

Že vonné růže v bouři času svadly,

Svatý že klesl háj na Sionu:

Co vlna zdvíhá, vlna zas potápí;

Tak dějin valí na věky se tok.

Přes hroby zhynulého světa kvapí

K novému stále žití tvůrce krok.

Kde stojí Tyrus? Věže kde Trojanské?

Kdo národů všech zašlých jmena zná?

Kde mají byt svůj svatyně pohanské?

Kdo ukáže mi vyschlých moří dna?

Z měst rumu nové opět města vstaly,

Rody odtáhly k rodům jiným dál,

Novým zem bohům bozi odevzdali,

I šumí les, kde mořský hukot hrál.

A ty jen, Israeli, chceš-li lkáti,

Že osudu tě nešetřila moc?

Sirotku! Již tě líbá nová máti,

Nehal se déle v žalu svého noc.

K světu se měj! popadni dějů veslo,

A podej bratrům ruku, vlast miluj;

K jakýmžto stanům souzení tě neslo,

Tam’s našel vlast, tam mužně, pevně stůj.

Žehnej tu zem, která tvé dítky kojí,

A žehnán budeš v statném míru sám!

Neb kde si srdce láskou nebe strojí,

Tam stojí víry nejjasnější chrám!

By člověk touhou časů uplynulých

Jasnost si kalil zářnou svého dne,

By život trávil nad hrobem zesnulých,

Nemni, že Bůh to, Israeli, chce.

Se stanů svých on mírným okem zírá,

A láskou jest, co kletbou zdá se nám,

On požehnání nad vším rozestírá,

Kletbu nezná – kletbou si člověk sám!