Na divou montaň zřel jsem se zápalem

Můj mladý věk tak do šestnácti roků!

Své nejkrušnější děkuju mu dny,

své msty a nenávisti kalnou stoku,

své nejživější děkuju mu sny.

Chtěl jsem se tehdy státi jenerálem,

ne však se bít ve službách koruny.

Na divou montaň zřel jsem se zápalem

a na nešťastné hochy z kommuny.

Já doufal jsem, že ve vražedných bojích

oběti krásou v plamen vznítím se,

a když pak vzejde zora tužeb mojích

se střelou v prsou s koně sřítím se.

Čas šel. Já zatím staré modly ničil,

hvozd vegetací dávných zžíhal v prach

a bez živného ohně poustevničil

věčného ledu v smutných končinách.

Tam zemřela má sebevíra žalem,

tam resignovat učil se můj cit.

Vím, nestanu se nikdy jenerálem

rakety vzpoury metajícím v lid.

Když v šero rudý kohout zakokrhá,

k snům svého mládí navrátím se zpět.

A budu z těch, jež ruka druhů vrhá

po vykonané práci do šachet.