NA DLUH.

Je žárné poledne. Je sama v dusné síni.

Teď oknem vyhlédla v to stichlé náměstí:

Pod oknem holubů dav used’ – stále jiní

se s věže snášejí. Zde v švitořivém ruchu

je klovat zrní zří – pak náhle povznésti

a přímou linií plout k věžím v líném vzduchu.

Jak toužný byl jich vzlet, z nich mnozí spěli v páru

a letem dotkli se! A jak se šťastni, syti

ve hnízdo vraceli tak nepřístupné žáru,

kde budou v něžných hrách vždy nerušeni, skryti!

A žena v dávný čas se myslí noří snivou:

Co bylo polibků, co lásky v prvním vznětu,

co předtuch rozkoše s tou vášnivostí divou!

A byl to vskutku hřích, že v rozpuklém svém květu

se celá oddala svou něhou důvěřivou?

Při každém vzdání se slib žhavých retů vroucí

byl těchou: Pro ni tak – tak bude srdce tlouci!

Je něha vyssáta a city vyvanuty,

pleť bez vší svěžesti jak podzimní list žlutý.

A víra zlomena. Žal, bída číhá větší.

Hle, holub divoký přec našel srdce něčí,

jež o něj stará se. Však ona, mladá žena,

jež vpadlá ňadra má a líce zhubenělé

a vrásky, množící se na ubledlém čele –

je desce podobna, jež v koutě zavěšena

ve tmavé hospodě, kde hřímá drsné pění.

V tu desku pokaždé se jedna čára píše

za doušek vypitý jen na dluh, kradmo, tiše:

Čar stále přibývá – však kde je zaplacení?