NA DNĚ MOŘE.

Přimkněme se k sobě, bratři, těsně, úže,

nad životem naším dokud svítí zoře,

dokud slibuje nám v cestu sypat růže, –

zítra na věky už budem na dně moře.

Podejme si ruce, slibme sobě lásku,

přitulme se k sobě těsně do náručí,

do světa pak vyjděm v tomto pevném svazku,

ať to moře v dálce čeká, hrozí, hučí.

Zajásejme písně, věřme v svoje mládí,

uposlechněm touhy, ať nám toulky vysní,

radostněji jděme, čím nás dále svádí,

vlny hřmící v dálce přehlušíme písní.

Leťme za sny svými, ptáky toulavými,

rychle s nimi leťme, dokud síla stačí –

vždyť to moře kolem proudy bezednými,

kam jen dojít můžem, všude břehy smáčí.

Ale nač již dneska vzpomínati na to,

že té jeho hloubky noha nepřebrodí?

Dokud zářné slunce v cestu hází zlato,

nežli večer přijde, nechť nás touha vodí.

A až večer přijde, pověsť o naději

pro ta svoje srdce vymyslíme snadně –

milujme se, bratři, dokud srdce hřejí,

zítra, teprv zítra usnem v moři na dně.