Na dobré planetě.

Slovensko, milko má,

kdy tě zem počala?

„Když modrá obloha

zemičku objala.“

Slovensko, štěstí mé,

kdy jsi se zrodilo?

„Když zlaté sluníčko

po zemi chodilo.“

Slovensko, duško má,

kdože tě kolíbal?

„Stříbrný měsíček

čelko když políbal.“

Slovensko, srdce mé,

což se tobě zdálo?

„Že se hvězdičkami

nebe obsypalo.“

Slovensko, písni má,

čím tě napájeli?

„Tím mléčným jarčokem,

oblohu co dělí.“

Slovensko, dítko mé,

čímže jsou tě křtili?

„Perlami, co z rána

travičku pokryly.“

Slovensko, vílo má,

kdože byli hosté?

„To hejno kuřátek,

co při ránu roste.“

Slovensko, zlato mé,

co ti zavázali?

„Zpěvánky a lásku

do peřinky dali.“

Aj, do jaké križmy

zavinuli tebe?

„Z vlny těch beránků,

co spásají nebe!“

A jakáže byla

povijanu stuha?

„Aj, byla překrásná

sedmibarvá duha.“

Jaj! moje Slovensko,

na krásu těch darů

po celičkém světě

není tobě páru.

Však jestli pak také

srdénko tvé poví,

kdo ti do koupelky

penízek dal nový?

Ach žádný, pražádný,

zapomněli na to,

ach, snad celý život

budu nebohato! –