Na dómě Milánském.

Můj krok se plížil zmírajícím zvukem

po metropole klenbách bělostných,

v ňadrech se chvělo srdce bouřným tlukem

a zraky bodal vížek sněžný pych.

Byl jsem jak ptáče chudé od severu,

tíhnoucí v jeseň k pískům poledním,

jež sedá, hynouc v pouti beze směru,

na pyramidy stupni posledním.

Zhřížil jsem oko v propast přenesmírnou,

paprsky slunce ze všad spředenou,

a zíral v ráje, v zemi bájnou, žírnou,

větvicí lauru v skráních věnčenou.

Zlomená křídla svaté poesie

se k bujným letům znova vzepjala,

a dávno shaslá písní melodie

divokou hudbou v duši zahrála.

Můj duch se nesl na paprsku bledém

v daleký obzor, mlhou ovátý,

kde zářil Montblanc blankytovým ledem,

jak blesku obrys v mracích klikatý.

S obláčkem bílým, mihotavým stínem,

slet’ v rozvlněný nivy zlatý klas,

a sedal znaven v pološeru siném,

kde réva pjala zlatohnědý vlas –

Procit’ jsem zvolna... Ve palčivém žáru

ulice města výhní sálaly,

fontány šumné starodávných tvarů

v uvadlém kvítí teskně plískaly.

Uhasl paprsk – ve modravém šeru

již kleslo slunce v alpských loží sníh,

zas ptáče bludné, chudé od severu

jsem tíhnul v domov z krajů poledních.