Na dopis dvou Vlašek.

Alice, dítě nevinné,

Romano, srdce snivé,

lístky ty vaše nebe nesou k nám,

řádky ty dětsky tklivé.

Blankyt i věčný dýše z nich,

žár milé, vlašské písně,

silný nám nesou moře vzduch

v chabosti naše, tísně!

„Triest’ si solleva, – che Praga fa?“

Vlašská i žena zná se bíti!

„V Praze co hodlá mužů květ?“

– Blýsknout se, opadat, hníti!