Na dráze života.

Přilétli s nebe snové půvabní,

na hlavě vínek nejluznějších květů,

na juné tváři růže zarděné,

radosti úsměv na rozchvěném retu,

pohárů rozpěněných v rukou lesk,

myšlenky hvězdic kolem čela vity,

ve zraku jasném modrou oblohu,

v lazuru její žhavých slunek třpyty.

Uprostřed květných luhů jinoch stál,

na jeho duši slétli geniové,

do srdce nadýchali květnou báj,

vzbudili v ňadrech citů roje nové.

Zrak upřel mládec v dálnou dálavu,

i uzřel tamo celých světů vnadu:

lásku i rozkoš, zlato, slávu, čest,

a dívku kynoucí mu prostřed sadů.

Uchvácen touhou v smělých útrobách

za zjevem světlým dal se v jiné kraje;

při každém kroku ale jeden sen

opustil jej, i odvál v říši báje.

Každičké slasti krůpěj nejmenší

geniem jedním zaplatil v své pouti –

v čelo již vráska počíná se rýt,

nepokoj srdce kalí, duši rmoutí.

A když je vidí, any letí dál,

prudčeji pádí, kam jej nitro pudí;

ale tím více opouští jej sny,

smutek se vkrádá do zbouřené hrudi.

Odlétly všechny – v dálné dálavě

s očí mu zniklo, co jej táhlo silou:

láska i rozkoš, zlato, sláva, čest,

půvabné sady s kynoucí mu vílou.

Zabloudil v poušti – kamo vrhne hled,

unylá práznost zeje naň, tma čírá,

ba vlastní nitro, sestárlé jak step,

smrtelnou úzkostí jej bolně svírá.

Zatoužil nazpět v mládí ztracené,

zatoužil nazpět po snech čaroluzných,

z nichž ani jeden nezbyl zmdlelému

uprostřed myšlenek a citů hrůzných.

„Vraťte se, vraťte snové mládí zpět,

sleťte se s hůry na mou duši sirou,

tak jako ptactvo na chrámovou báň,

byste mne nadchli nové síly vírou.“

Geniů sbory, snové půvabní

v oblaků strou se po obloze hávu,

v neznámý plují kraj na křídlech svých,

s úsměvem klidu hledí v zemskou vřavu,

nevidí srdce bolem skrušené,

nesou se dále, až se tratí zraku –

a poutník hyne pod břemenem svým

v života poušti prostřed tmy a mraků.