Na Dunaji.

Po dni shaslém v červáncích

ještě růžná stopa zbývá,

v tichém šeru večerním

nad vodou se vrba kývá,

časem vlnky zašplouchají

na Dunaji.

Ach, ty řeko hučící,

mohutných svých proudů jekem,

zdá se mi, že naříkáš!

Ach, jak smutně vlny lkají

na Dunaji.

Po skalnatém pobřeží

bludně noha moje kráčí,

touha v dálku zalétla –

stojím tu – a je mi k pláči,

rtové „zdrávas“ šepotají

na Dunaji.

Zdrávas matko, vlasti má!

Bůh mi tě tam ochraň v dáli,

osudové od tebe

jen mé tělo odpoutali,

duch a srdce zpomínají

na Dunaji.